Obrana pana Finta

Poprvé  jsem ho uviděla před 18 lety. Toho dne, stejně každou další lekci angličtiny, s ostatními nadšenými začátečníky vešel nenápadně do třídy českobrodské školy, usadil se v rohu, kde od té první  hodiny  sedával pokaždé, a zahájil svůj výstup na Mount Everest. Že to bude nelítostný, krutý a přetěžký boj, musel vědět už toho památného hřejivého podvečera pomalu končícího babího léta.

Zatímco ostatní k vrcholu stoupali ze stále vyšších nadmořských výšek, on jakoby pokaždé znova vycházel ze základního tábora. Pro ostatní to třeba ani žádný Mount Everest nebyl. Někteří si prostě při  zdolávání cizího jazyka vyšlápli "jenom" na Sněžku a jiní, zejména ti  mladší,  možná   bez zadýchání vyběhli na kopec za naším poříčanským hřbitovem. Kdo ví ...

O pár  let později mě tento pán, mimochodem výborný specialista v jednom technickém oboru,  nesměle a zdvořile požádal o individuální lekce.   A tak jsem se stala jeho osobním šerpou. Základní tábor jsme po nějaké době definitivně opustili a centimetr za centimetrem jsme se začali sunout výš.

Dnes, o 18 let starší a snad i moudřejší, se stydím přiznat, že jsem občas v roli šerpy ztrácela sebekontrolu. Trýznivé  centimetrové tempo mi  časem začalo  připadat  nemožné, a tak jsem se  na kluzkých strmých svazích nevyzpytatelné velehory slovíček, frází a gramatických pouček uchýlila k tomu nejodpornějšímu nápravnému prostředku v dějinách lidstva: k mučení.

Asi nikdy nezapomenu na tu rudou barvu, která se po bledém obličeji nešťastného  studenta rozlila  po prožité šedesátiminutové  tortuře, kdy jsem mu nekompromisně strhla životně důležitý kyslíkový přístroj a tvrdě,  bez špetky slitování ho opravila pokaždé, když špatně vyslovil sloveso find (vyslovujeme přibližně  jako "fájnd"). Každou chvíli totiž hrozilo, že se můj nevinný objekt mučení   na zrádné zledovatělé cestě zřítí do mrazivé výslovnostní propasti zvané "fint", kde definitivně zamrzne. Svůj záchvat korektivního pedagogického fanatismu jsem navíc korunovala tím, že musel správnou výslovnost pokaždé třikrát za sebou poníženě zopakovat!

Pan Fint naštěstí mou nestoudnou aplikaci práva útrpného hrdinně přestál a na hodiny dochází dál. Na vysněném vrcholu sice nejsme, ale na svět už spolu pohlížíme z výšin mnohem majestátnějších. A výhledy jsou více než uspokojivé! A mně po dlouhé době konečně došlo, že to, co se mi dosud jevilo jako náhodný běh událostí, je ve skutečnosti jedna veliká lekce pro mě -  ta, kterou mi dal můj pan Fint.

Ta lekce mi říká, že pana  Finta namáhavě zdolávajícího Everest  v sobě dříve nebo později objeví každý, že nejen vrchol velehory, ale i cesta k němu může být cíl a že někdy jenom stačí neztrácet svůj Everest z očí a všemi smysly vnímat to, co se  ve své nekonečnosti rozprostírá nad ním - zářící hvězdné nebe.